Náreky jadrových lobbistov

Autor: Ernest Ježík | 3.2.2018 o 18:12 | Karma článku: 3,86 | Prečítané:  1365x

Jadrová lobby sa (zatiaľ) príliš neprejavila, našiel som len dve reakcie. Nemastné, neslané, zamerané skôr na moju osobu ako na nejaký čo i len trochu odbornejší pohľad.

Prvý z lobistov je Ivan Paulička. https://paulicka.blog.sme.sk/

Jeho povýšenecký názor na technikov včítane mojej osoby ktorí vraj majú limitované znalosti o elektrárni A1-V1 a tým pádom sú ich názory a vyjadrenia nehodnoverné až diletantské ma neprekvapil. V rámci reciprocity ho ohodnotím aj ja. Poznal som na A-1 veľa vysokoškolsky vzdelaných odborníkov a niektorí boli na oveľa vyššej odbornej úrovni ako on včítane niektorých jeho podriadených. Aj tu teda platí status, že jeho názory sú determinované znalosťami a vôbec nemajú charakter všeobecnej pravdy, skôr by tiež mohli byť predmetom nejakej diskusie tak ako moje. Nejaké technické detaily či drobné omyly, ktorých som sa prípadne dopustil sú pritom úplne nepodstatné. Každý to všetko mohol vidieť zo svojej perspektívy- on z jeho výšin, my technici z podhradia.

A za Františka H. sa nedá schovávať. Myslel to asi v iných súvislostiach a neznamenalo to, že Pačes, Antolík či ja, ktorého tam účelovo zaplietol sú nejakí zadubenci ktorí by sa vzhľadom k svojej malosti nemali k ničomu vyjadrovať. My sme k svojej práci nepotrebovali nijaké akademické znalosti a na rozdiel od neh sme poznali svoje pracoviská do poslednej skrutky a obsluhovali sme zariadenia aj napriek prevádzkovým predpisom, na ktorých bol jeho podpis a podľa ktorých to bolo v niektorých prípadoch možné kedykoľvek vyhodiť do vzduchu. Alebo odstaviť hneď po príchode na zmenu, ako som už raz písal.

Aj informácie ktoré sme získali z iných zdrojov po ukončení „prevádzky“ A-1 sme hodnotili my po svojom a on po svojom. Vysvetlenie „ako by to bolo tak ako to nemohlo byť“ je tiež len subjektívny názor bez objektívnych zdôvodnení v štýle „keď nemáš argumenty tak sa venuj autorovi“,  jeden názor proti druhému názoru a ten jehoje navyše poplatný aj tomu, že stále zostal klientom jadrovej lobby.

Jadrový Taliban neustále a vytrvalo tlačí do ľudí nezmysly o jednoduchej a bezproblémovej jadrovej energetike, kde sa vysoko rádioaktívne a jedovaté odpady z vyhoreného paliva z večera do rána rozpadnú a potom už len svetlé zajtrajšky (tak nejako to definoval v inom blogu). Celou pravdou je že ten rozpad bude trvať stovky rokov (Polčas rozpad cézia je cca 30 rokov, aby sa jeho aktivita znížila približne 10 krát bude treba asi 100 rokov a aj tak ho bude ešte dosť- exponenciála je blbec a nikdy sa nedostane na nulu), po jadrovej energetike zostanú rádioaktívne pomníky nelikvidovateľných elektrární a cintoríny plné odpadov z paliva aj technologických procesov, o ktoré sa bude treba starať storočia a hlavne na ne prispievať slušnými čiastkami. Predstava o tom že sa na tie sklady a úložiská dá visiaci zámok a bude hotovo je zavadzajúca.

Prácu „Dve vážne havárie ...“ na ktorú obaja zmienení blogeri uvádzajú link http://data.idnes.cz/soubory/tec_technika/98A170220_MLA_029_A-1BEZPECNOST_JADE.PDF

som čítal a veru neviem, v čom sa moje vyjadrenia nejako  líšia od autorov, ktorých ako odborníkov uznávam a rešpektujem. Skrývanie za iných a  spochybňovanie mojej odbornosti s poukazom, že tam bolo dosť „skutočných“ a formálne vzdelanejších odborníkov nestačí. Akurát teda, trochu zovšeobecním že oni sa na  to dívali svojimi očami a ja svojimi. Ale aj oni uznali, že príčinou neuzamknutia kanála H-05 cudzie teleso byť iba mohlo, netvrdia tam že jednoznačne bolo. Podobne ako ja. S niektorými som svoje  názory konzultoval a v odbornej časti sme nemali rozpor. A ani oni k mojej verzii prvej havárie.

Ten technologický kanál dodnes poznám do detailov, pri tvorbe svojej teórie o možnej príčine poruchy ktorá viedla k havárii 5.1.1976 som si vytvoril detailný 3D model a donekonečna som na ňom simuloval všetky pre mňa možné situácie (možno som niečo nestihol). Príklad z tohto modelu je v prezentácii, ktorú možno stiahnuť z mojej stránky  https://www.male-veterne-turbinky.sk/

Publikácii možno vyčítať niektoré zjednodušenia a nepresnosti, hlavne však to, že autori v nej zamlčali pád prípravku s prepúšťacou  rúrou do kanála H-05 pred znovuuvedením kanála do prevádzky (v mojom blogu som ho nazval „Jožov prípravok“). Nesprávne uviedli, že príčinou vyradenia a zaslepenia kanála H-05 bola priamo  havária. V skutočnosti mal byť kanál pôvodne prevádzkovaný i naďalej, z prevádzky ho dodatočne vyradila až táto sekundárna udalosť, kedy sa horná časť prepúšťacej rúrky zalisovala do spodnej časti avialovej nádoby a zdeformovala aj kesónovú rúru.

A nebolo v nej spomenuté ani to, že o možnosti zlyhania uzamknutia palivového kompletu v technologickom kanáli sa vedelo už od komplexných skúšok pred spustením elektrárne. Problém sa vtedy zamietol pod koberec a nič sa neriešilo- trestuhodnosť kriminálneho rázu. Pripúšťam ale, že autori tej práce o tomto nemuseli v tom čase vedieť, lebo škodovka o probléme okrem sovietskych špecialistov informovala osoby na vyššom stupni „riadenia“ A-1 ako boli oni.

A nakoniec na tom ani nezáleží. Kto tomu nerozumie nemá šancu to pochopiť včítane s. Naniáša. Kto tomu rozumie tak vie o čo ide a nič nového sa tam nedozvedel. Článok na objednávku cez jadrovú lobby z VÚJE bez nezávislej oponentúry má tomu zodpovedajúcu hodnotu.

František H. na ktorého sa odvoláva ako na garanta mojej nekvalifikovanosti napríklad v súvislosti so mnou a s pripravovanou knihou o A-1 napísal „…ale to, co napsal o období A-1 je technicky pravdivé a i když moje pohledy na stejné skutečnosti mají jinou perspektivu, musím je v zásadě potvrdit.“

Čo sa týka účasti v zoznamoch ŠTB v kategórii „vedomý spolupracovník“ tak si dovoľujem podotknúť, že bez toho aby sa niekto predtým nepchal do komunistickej strany by sa tam tak ľahko, dokonca dvakrát nedostal. Nuž, to bola daň za karierizmus. Že väčšina nespolupracovala s tým súhlasím, ale dôležitá je hlavne tá menšina. Odôvodňovať vstup do strany tým, že niekto chcel získať byt je výhovorka- byt dostal každý kto v atómke pracoval, včítane mňa a to aj bez červenej knižky či záväzkov k spolupráci s ŠTB.

A tá tichá akceptácia komunistickej justície sa dá chápať aj ako to že sedieť na lavici svedkov je oveľa pohodlnejšie ako na lavici obžalovaných. Isteže, aj dnes sa súdi  podobne, ale veď je to de facto stále tá istá justícia.

NANIÁŠ

https://nanias.blog.sme.sk/

Je druhý bloger ktorý spôsobom jemu vlastným spochybňuje moj spomienky. Na rozdiel od neho ktorý si na mňa nespomína (žiadna škoda) ja si ho pamätám dobre. Než ako odborník bol skôr známy ako stranícky tlčhuba zo závodného výboru KSS v dobe, keď strana už bola skôr na smiech než ako nejaká „vedúca“ sila. Nikto už nepochyboval že idei marxizmu-leninizmu sú nezmysel a všetci sme už dávno vedeli že je to už len o korytách. Ale ako výťah k dobrým flekom to vtedy a v jeho prípade aj potom stačilo. V novembri 89 sa ešte zúčastňoval na tajných zasadaniach straníckeho výboru- informácie sme mali od jedného z nich.

Vo svojej reakcii sa venuje skôr mojej osobe aj keď si ma nepamätá (obľúbený štýl keď nie sú poruke žiadne argumenty), nejakej odbornejšej argumentácii sa ani venovať nemohol, lebo o problematike, prostredí a vzťahoch na A-1 nemal ani šajnu !!!

To že moje autentické spomienky považuje za pamflety sa dá pochopiť. V jeho „zlatých“ časoch bol zvyknutý na „štvavé pamflety“ od nepriateľov socializmu a to mu zostalo. Každý, kto sa opovážil dúchnuť do pahreby po A-1 či V-1 je nepriateľ jadrovej energetiky  a bolo by ho treba ... Škoda že sa to už tak jednoducho nedá ako za čias ŠTB blahej pamäti.

Súdruh Naniáš mi navyše podsúva vyjadrenia, ktoré som nikdy nevyslovil. Nikde nepíšem o tom žeby jadrová enrgetika mala byť zakázaná, určite bude mať miesto v energetickom mixe blízkej budúcnosti. Spolu aj s obnoviteľnými zdrojmi, ktoré brutálne bagatelizuje, hoci ich kapacita dnes už kapacitu atómiek prevyšuje. Teda celosvetovo, nie u nás...

A odvolávanie sa na nové jadrové zdroje je v ríši sľubov do budúcna. Jadrová fúzia, znovuvyužitie už vyhoreného paliva či čo ja viem čo zatiaľ priniesli len experimentálne poznatky, v prípade rýchlych reaktorov to boli skôr zlyhanie ako úspechy. Je to typické presúvanie dnešných problémov ako zbožných prianí do budúcnosti v štýle bude ako nebolo. Dnes je jasné a zaručené jedine to, že žiadne jednoduché a pohodlné riešenia energetických potrieb, ako boli pôvodné predstavy v počiatkoch jadrovej energetiky neexistujú...

ANGLIČTINA

Keď sme už pri tom, tak ešte jeden príbeh z velína A-1. S kolegom operátorom reaktora sme si na nočných zmenách opakovali angličtinu. Nahlas sme si na seba pokrikovali rôzne frázy. Kolega operátor sekundárneho okruhu sa nám do toho zamiešal s otázkou že načo sa to učíme, keď to nikdy nebudeme potrebovať. Veľkohubo sme mu skoro jednohlasne odpovedali že jeden nikdy nevie...

Za pár dní sa na velíne objavil vedúci oddelenia obrany (skôr obrny) podniku, primitív ale kovaný spolupracovník ŠTB  a začal sa zoširoka vypytovať na naše znalosti jazykov a špeciálne na angličtinu a dokonca nás pochválil že sa vzdelávame. Hneď mi blikla kontrolka a už som vedel odkiaľ bije. Súdruh to nakoniec zahovoril tým, že keď sme tu sami inteligenti takby sme tu mohli založiť hudobnú kapelu...

Za pár dní ma odvolali z dennej zmeny k prevádzkovému námestníkovi. Ten tam nebol, ale čakal ma vyšetrovateľ s priamou otázkou, ako sme to mysleli s tým „... raz sa to môže hodiť“.

Angličtinu som sa učil z učebnice pre samoukov, ktorú som mal ešte zo školy. V nej bolo hneď v úvode napísané, že „...angličtina je popri ruštine dôležitým jazykom na dorozumenie svetového proletariátu“. Povedal som túto frázu aj príslušníkovi. Bolo na ňom vidieť, ako zadržuje smiech. K jeho cti slúži, že to ukončil bez dlhých ceremónni a ani som nemusel nič podpisovať.

JADROHUJERI

Jadrohujeri neustále vykopávajú otvorené dvere. Nechcú brať do úvahy že to všetko nám už prerastá cez hlavy a oni to svojimi zúrivými obhajobami už ťažko zachránia. Jadrová energetika sa dostala jednoducho tam kde je a nejaké „obkecávanie“ už nič nezachráni. Dosiahla síce už dosť akceptovateľné bezpečnostné parametre, ale za cenu nákladov ktoré vyhnali cenu vyprodukovanej energie zatiaľ na trojnásobok oproti iným zdrojom.

Lebo v blízkej budúcnosti nás namiesto krajších začiatkov asi čakajú prozaickejšie udalosti. Možný scenár načrtáva nasledujúci článok, ktorý koluje na internete.

ZKAŽENÁ MOCHOVECKÁ SMĚS

Dostavba jaderné elektrárny Mochovce se prodražuje a Slovenské elektrárne se musely těžce zadlužit. To je špatná zpráva pro Českou exportní banku a EGAP.

Pokud v křížovce naleznete dotaz na velký slovenský průšvih na sedm písmen, odpověď by mohla být Mochovce. Slovenská jaderná elektrárna, kde se neustále protahuje a prodražuje dostavba třetího a čtvrtého bloku. Nejedná se přitom o žádný převratný projekt v historii jaderné energetiky, ale o podobný typ reaktoru, který již v 80. letech minulého století vyrostl v Dukovanech.

Na počátku vše vypadalo jako snadný úkol. Hrubé stavby obou bloků již byly hotové z doby před zakonzervováním stavby v roce 1992, na místě byla i část zařízení. K obnovení prací na třetím a čtvrtém bloku došlo v listopadu roku 2008. Dílo mělo být hotové za čtyři roky a náklady měly dosahovat 2,8 miliardy eur.

A jaká je realita? Třetí blok bude spuštěn snad na konci letošního roku a čtvrtý v roce 2019. Náklady na dostavbu se vyšplhají na nejméně 5,4 miliardy eur - v přepočtu 138 miliard korun. Za dva nemoderní reaktory o celkovém výkonu 940 megawattů je to příliš mnoho.

Otázkou zůstává, kdo nabíhající vícenáklady zaplatí. Akcionářům se do toho nechce, a tak celou zátěž táhne vlastník elektrárny v Mochovcích - Slovenské elektrárne. Výše jejich zadlužení u bank již před rokem přesáhla 2,5 miliardy eur.

Připomeňme, že hlavními věřiteli jsou ruská Sberbank a Česká exportní banka.

PŘÍLIŠ VYSOKÝ DLU

Analytici a bankéři mají jeden oblíbený ukazatel, zvaný poměr dluhu - očištěného o volné peníze - k provoznímu zisku před odpisy (EBITDA). Pokud se podíváme na příslušný poměr ve Slovenských elektrárnách, již na konci roku 2016 dosáhl hodnoty 6,7. Doporučená hodnota se přitom pohybuje od dvou do tří. Jakmile tato cifra překročí pětku, začíná vedení energetické společnosti panikařit a prodává majetek s cílem dluh srazit.

Loňská čísla ještě nejsou kdispozici, ale podle informací týdeníku Euro se finanční pozice Slovenských elektráren dále zhoršila. Černého Petra tak nyní drží v ruce financující banky. Česká exportní banka (ČEB) v minulých letech profinancovala dodávky českých firem pro elektrárnu Mochovce v hodnotě přes deset miliard korun. Ruská, česká a slovenská Sberbank v červnu 2014 poskytly úvěr v celkové výši 870 milionů eur (22 miliard korun).

Role ČEB souvisí s účastí českých podniků na výstavbě elektrárny Mochovce.

Významnou roli hraje plzeňská Škoda JS v roli generálního dodavatele primárního okruhu reaktoru. Turbíny v hodnotě téměř tří miliard korun vyrobila a dodala společnost Doosan Škoda Power. Významné zakázky zde získaly třeba také firmy Sigma Group, ZVVZ Group, Modřany Power či dodavatel řídicích systémů ZAT.

Česká exportní banka nechce případ komentovat s ohledem na bankovní tajemství. Pomyslný černý Petr však v její ruce dlouho nezůstane, převezme ho státní exportní pojišťovna EGAP. Ta si zatím vážnější problémy nepřipouští. „Zmíněné úvěry jsou ve standardním režimu. Jsou spláceny a žádná částka není po splatnosti. V současné době vedou Slovenské elektrárne jednání o dofinancování výstavby a spuštění obou bloků" reagoval mluvčí EGAP Josef Jirkal.

PAT A MAT V ITALSKÉ VERZI

Příběh stavby třetího a čtvrtého bloku jaderné elektrárny Mochovce by mohl sloužit jako cimrmanovský případ slepé uličky, které by se měli všichni zájemci o atomovou energetiku vyvarovat. Problémy začaly od chvíle, kdy v dubnu roku 2006 převzal 66 procent akcií Slovenských elektráren italský Enel. A ten se rozhodl stavět ve vlastní režii.

Původní scénář, podle kterého měl projekt řídit zkušený tandem Škoda JS plus ruský Atomstrojexport, skončil v koši.

Investice byla rozsekána na řadu dílčích dodávek s různými dodavateli. Generálním dodavatelem nejaderné části elektrárny se bez soutěže stala společnost Enel Ingegneria & Innovazione.

Dodávky z Česka jsou již na svém místě, problémy vznikly jinde. Zdroje týdeníku Euro upozorňují na problematickou roli italských dodavatelů a projektantů, kterým zakázky dohodil většinový vlastník elektráren - koncern Enel. Italům bohužel scházejí potřebné zkušenosti a kompetence, o reaktorech ruského typu VVER nevědí skoro nic. „Kdyby to stavěli Češi a Slováci, tak už je to dávno hotové" řekl pod podmínkou anonymity český manažer, který se na projektu v Mochovcích podílí. Působení italských projektantů a inženýrů prý vychází podobně, jako by elektrárnu stavěli večerníčkoví hrdinové Pat a Mat. Výše zmíněný zdroj hovoří o dodávce nevhodných typů kabelů a armatur či zmatečné komunikaci mezi najatými pracovníky různých národností. Jiní oslovení jsou ještě ostřejší a hovoří o vysávání peněz ze Slovenských elektráren ze strany italského akcionáře.

Pro úplnost dodejme, že ani některé slovenské a české projektantské a dodavatelské firmy nejsou bez viny. Jejich cílem je často stavět, nikoli dostavět. Opakuje se tak situace, kterou známe - viz neúměrně se protahující práce na temelínské elektrárně v 90. letech.

Příběh o třech akcionářích

Další problém je v tom, že si nerozumějí ani tři spoluvlastníci Slovenských elektráren.

Slovenská vláda zde drží pouze menšinový podíl a touží po získání majority.

Platí to stále, jak v minulém týdnu zopakoval ministr hospodářství Peter Žiga. Vláda premiéra Roberta Fica by chtěla 34procentní podíl změnit v 51procentní, ale až po dokončení problémové jaderné elektrárny.

Ficova vláda hraje s Enelem poměrně tvrdě. „Dohodlo se, že dodatečné peníze v objemu 700 milionů eur, které potřebujeme na dokončení třetího a čtvrtého bloku, poskytne Enel. Je to v jejich rukou," tvrdí ministr Žiga.

Jenže Enel žádné účty za Mochovce platit nechce, protože je takříkajíc na odchodu.

V prosinci 2015 svůj většinový podíl prodal Energetickému a průmyslovému holdingu (EPH), avšak k vypořádání celé transakce dojde až po dokončení a spuštění Mochovců.

Energetická skupina EPH vedená Danielem Křetínským zatím převzala jen třetinový podíl ve Slovenských elektrárnách, druhou třetinu podle uzavřené dohody s Italy získá až po dokončení elektrárny Mochovce. Orientační cena za 66 procent akcií dosahuje 750 milionů eur, ale o co na tom budou Slovenské elektrárny hůře, o to méně EPH ve výsledku zaplatí.

Výsledná cena tedy zřejmě bude o dost nižší než základní cifra z doby před více než dvěma lety, ale o její výši lze zatím jen spekulovat. Jisté je jen to, že při převzetí třetinového podílu v srpnu 2016 Křetínského skupina zaplatila první splátku ve výši 150 milionů eur. Mluvčí EPH Daniel Častvaj odkazuje na neveřejný vzorec v kupní smlouvě, který zohlední aktuální cenu elektrické energie na trhu i vícenáklady spojené s dostavbou mochoveckých bloků.

Křetínského holding tudíž termín dokončení elektrárny ani výslednou cenu příliš „neřeší". Odkazuje na italský Enel, který je za dokončení dvojice energetických bloků odpovědný. Ocitáme se tak v začarovaném kruhu, kde každý účastník přehazuje odpovědnost na někoho jiného.

ADULARYA ČÍSLO DVĚ?

Co se týká časových harmonogramů, do dnešního dne zatím žádný odhad nevyšel.

Slovenské elektrárne nyní uvádějí, že 96 procent prací na třetím bloku v Mochovcích je již hotových a jeho první spuštění se může odehrát v září letošního roku. Od prosince má být v komerčním provozu. Čtvrtý blok prý bude následovat s ročním odstupem.

Třeba mají optimisté tentokrát pravdu, ale tím problémy nekončí. Mohutně prodražená jaderná elektrárna bude při současných cenách elektřiny pravděpodobně ztrátová a zájem slovenské vlády podpořit společnost ovládanou jen z jedné třetiny garantovanou výkupní cenou se blíží nule. Slovenské elektrárne budou mít problém své dluhy splatit.

Nejhorším možným výsledkem celého příběhu může být bankrot Slovenských elektráren a s tím spojený miliardový zářez do hospodaření České exportní banky a hlavně státní pojišťovny EGAP. Ten by přišel jen krátce po neblahé zkušenosti s financováním stavby uhelné elektrárny Adularya v Turecku, kde jsou v ohrožení státem garantované úvěry za 12 miliard korun. To by už zabolelo i českého daňového poplatníka.

To je z mojej stránky k histórii jadrových elektrárni A-1 a V-1 už skutočne všetko. Leda že by sa ešte ozvali nejakí súdruhovia...

 

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

DOMOV

Gajdoš chce v Bratislave hrob neznámeho vojaka za státisíce eur

Socha komunistu Čulena skončí v sklade.

Dobré ráno

Dobré ráno: Čo znamená, keď to dáte na Matoviča

Ako demokrati hľadali kandidát na prezidenta.

KOMENTÁR PETRA TKAČENKA

Danko chce bozkávať vence

Na klamstvách spoluprácu založiť nemôžeme.


Už ste čítali?